Promluva prof. Petra Piťhy při odhalení sochy sv. Anežky

Promluva prof. Petra Piťhy

při odhalení sochy

sv. Anežky Přemyslovny

dne 6. 7. 2013 nad Pavlovem.



Pavlovští přátelé a přátelé Pavlova, vážení hosté,
hej! Víno, ženy, zpěv! Hej! Jak často to zaznělo ve zdejších sklípkách a pod širým nebem u ohnišť, nad nimiž vonělo opékané maso. Víno, ženy a zpěv patři k našemu životu a zde jsou zvlášť doma. Sami jsme teď na vinici, vítáme zde ženu a budeme zpívat. Ale proč tu stojí ta žena jako v kámen zakletá princezna? Kdo ji tak zaklel? Proč se to stalo ve chvíli, kdy se modlila? Nebo snad ještě stihla sepnout ruce k prosbě, když už se blížila pohroma velká jak vlna tmy? Mlčící žena na kraji vinice tu bude stát u cesty jako prosebník. Co vidí svým sklopeným zrakem, jako by to už bylo u jejích nohou? Za koho a o co tu prosí? Prosí za vinici a její plody, prosí za ty, kdo na ní pracují. Jistě prosí za víno, protože je ohroženo. Víno je totiž dar země, plod révy a lidské práce. Je zázrak, že se dík dešťům a slunečním paprskům mrtvá hlína proměňuje v keř a dešťová voda ve šťávu hroznů, že v bouřlivém přerodu se šťáva stane nápojem, který býval vléván do ran a hojil je a který rozraduje i smutné srdce. Víno je cosi posvátného. Tak je tomu při bujarém veselí svatby, při narozeninovém živio zpívaném starci, při hovoru přátel a v nejvyšší myslitelné míře v rukách kněze na oltáři. Toto víno radosti je ohroženo. Víno není chlast, pijatyka není slavnost a obžerství není náplní ani smyslem života, opilý člověk ztrácí lidskou podobu.


Daleko více se semknou Anežčiny sepjaté ruce, když přejde k prosbě za ženy, neboť jsou ohroženy ve své důstojnosti a s ní je ohrožen život lidí. Žena daleko víc než vinice je zázrak. Vždyť ona je tou oživenou hroudou, v níž se uchytí a vzejde nový život, ona je révou, která jako ovoce nese děti. Neváhá se podvolit všemu tomu tajemnému a bolestnému dění ve svém těle, aby svému hospodáři podala to, po čem touží. Protože pravý muž touží po dětech, ne po ženách. Miluje svou ženu a chrání ji jako poklad proto, že je matkou jeho synů a dcer. Že byla v mládí hezoučká a v milování sladká, je jenom záblesk větrem zčeřené hladiny. Co je to ve srovnání s hlubinou, kterou kryje. I oči z kamene se plni slzami, když vidí, o co se lidé ochuzují. Co zbývá z žen? Muži, co jste to dopustili! Cožpak vám stačí ochmatané, poválené holky? Cožpak je možné pohodli platit neplodností? Cožpak je možné z žen udělat zboží, prodávat je a vyměňovat, nabízet jak hrnek medu nebo šrůtek masa u cest? Kam jste odhodili svou vlastní hrdost, že o svých družkách mluvíte jako o drůbeži? Podívejte se na svou mužnost, jak puká důležitostí jako kohout na kupě hnoje. Ale neusmívejte se, vy ženy, protože jste na tom stejně. Přečtěte si, jak v ženských časopisech s maskou moudrosti vychvalujete svým dcerám odporné náhražky lásky a radíte si navzájem, jak nestoudným sebeodhalením uvést muže do stavu zpitomělého tetřeva, kterého snadno lapneš a oškubeš. A nevidíte snad, že nikdy nebudete stejné jako muž, i když popřete své ženství. Že pouze zhrubnete a nikdo se vás nezastane, a nechápete, Že rodina přestane být domovem a stane se firmou, když, ji budete manažersky řídit? Což je to tak skryté, že nevidíte, k čemu to vede? K úbytku dětí. Kdo bude žít v poloprázdné zemi? Cizinci, kteří ji ovládnou i s vámi, protože nepropadlí vaší zvrácené chytrosti.


Svatá Anežka prosí i za zpěv, protože chorál se jíž nikdo neučí a zpěv je přehlušen skřeky vašich zábav. Tytam jsou tance vyjadřující radost, vzájemnost a družnost. Tytam jsou písně, ze kterých zněla moudrost a útěcha. V diskoškách se svíjejí osamělí jedinci, bičovaní řevem a záblesky světel. Němé jak ryby pozvolna zabíjené elektrickým proudem tam hyne mládí. Kdo zaklel tichou českou princeznu a s ní celou zem? Kdo? Všichni, kdo se od ní odvrátili jako od hlupáka, který nesáhl po koruně, štěstí, nadbytku, pohodlí a moci. Jenže pozor, ona se nevzdala koruny jen tak. Vyměnila zlatou císařskou korunu za svatozář a změnila se v ideál pevnejší než kámen této sochy. A koho tu u cesty vyhlíží a prosí? Každého a kohokoli, kdo tu z nás projde, protože každý z nás má tu moc, aby pomohl obnovit správnost a spravedlnost v její zemí. Kletba, kterou je stižena, se jmenuje naše mravní bída. Svatá princezna ožije, až začneme stavět nový a určitě moderní, ne muzeálně starodávný, svět na pevných základech a zásadách našich předků, až opět bude víno vínem, žena ženou, muž rytířem, dětí nadějí, práce na vinici radostí, při které si lidé zazpívají. Pak šohajové opět zavýsknou hoj, víno, ženy, zpěv, a staří na lavici se budou usmívat, jak pevně uchopí děvčata v tanci. Cizinci řeknou: „Šťastná a utěšená je ta země, když, jí žehná taková světice." A my jim odpovíme: „I buďte vítáni. Nedaří se vám snad? Dělejte to jako my u nás. Celým svým životem se snažte o dobro, protože marně by nám žehnala sestra Anežka, kdyby nebylo co požehnat."


| Autor: Jiří Husák | Vydáno dne 07. 07. 2013 | 1970 přečtení |

| Informační e-mail | Vytisknout článek |

Farnosti Mikulovska 2013

Web site powered by phpRS PHP Scripting Language MySQL Apache Web Server